Rozplakala jsem se dojetím

Nedávno jsem se rozplakala dojetím, když jsem si přečetla email od paní třídní učitelky Emm, naší prvňačky. A proč? Protože jsem opravdu moc šťastná a vděčná za to, jak se k dětem chová, co pro ně dělá a jak skvěle je motivuje a vzdělává.

Nemám k naší ZŠ úplně vřelý vztah, je poškozený mými vlastními zážitky ještě z doby, kdy jsem tam chodila já sama. Pak tam naše první dítě prošlo šikanou, ale i to už je dávno… (je to jeden z důvodů, proč mě to téma děsí a zároveň přitahuje). Okolnosti a zkušenosti - a taky realita života na vesnici - nás vedly k důvěře v naši druhorozenou a tudíž k odvaze zkusit to s tou školou vlastně dotřetice. Hodně jsem na tom pracovala (v terapiích), abych se zbavila všech možných předsudků a traumátek. Pamatuju si třeba, jak mi ve druhé třídě řekla paní učitelka, že jsem kráva… Vtipný? No, tehdy moc nebylo. Trénovala jsem afirmace a manifestace a zbavila se "očekávání" toho, co přijde. Navíc Emm je úplně jiné dítě, než jsem byla já nebo před 10 lety Tadeáš…

Opravdu jsem měla pocit, že se stal zázrak. Možná "jen" díky tomu, že do sebe nejspíš všechno dobře zapadlo, říká se tomu synchronicita… Dneska cítím vděčnost za to, jak skvělou paní učitelku Emm "vyfasovala", protože ono je všechno o nás, o lidech. Systém je celý komplikovaný, mnohdy nefunkční, má milion chyb a nelogických pravidel, ale může paradoxně fungovat velmi dobře a všemu tomu nefunkčnímu navzdory právě díky lidem. Díky takovým osobnostem, jako je například tahle naše paní učitelka. Obecně se dá říci, že škola prošla obměnou, tak snad je můj pocit a dojem správný. Schválně, odhadnete, jakou věkovou skupinu tato paní učitelka zastupuje? 😉

Možná si řeknete, že to je úplná blbost. Pro mě ale není. Jinakost a rozdílnost je v pořádku a abychom se tady na tom světě nepožrali, musíme být velkorysí, tolerantní, ale zároveň se umět postavit sami za sebe nebo za slabší a nastavit si hranice. Přeji si, abychom si navzájem mnohem více naslouchali. Abychom si uvědomovali křehkost našeho bytí a že jsme tu jen na chvilku. Abychom se přestali kritizovat, ale začali se vytrvale podporovat. Abychom přestali soutěžit, ale začali spolupracovat. Aby lidé nepřicházeli o radost ze života a chtěli nejen žít, ale hlavně tvořit náš společný lepší svět. A to všem pesimistickým prognózám a výhledům NAVZDORY.

Tady je citace pasáže z mailu od paní učitelky, po přespávání dětí ve škole, která mě dojala.

"Také jsme si připomněli 180 let od vzniku pohádky Ošklivé káčátko, kterou jsme shlédli na youtube. Tento příběh nás inspiroval k povídání o tom, že i někteří z nás zažívají někdy posměšky, protože jsou něčím jiní než ostatní lidé, musí nosit třeba brýle, jsou tlustí, hubení, tiší nebo naopak hluční, neumíme vyslovovat některé hlásky nebo se občas rozpláčeme, ... ale přitom máme i spoustu předností, které musíme světu ukázat… A protože byl v pátek Pyžamový den, zůstali jsme v pyžamu a kreslili mravence, navrhovali svá vysněná pyžama nebo noční košile a povídali si o tom, co se nám občas zdává a taky o čem sníme nejraději, které sny chceme, aby se nám vyplnily a které ani náhodou..."

PS: Fotka není ilustrační, jsou to řízky, které jsem přinesla po dohodě s paní učitelkou dětem na večeři. Prý jim moc chutnaly. :)