Jak je to s tou smrtí vlastně?

Ještě do loňského roku mi připadala vzdálená. Ano, potkala jsem se s ní hodně intenzivně, když jsem se dozvěděla před 12 lety, že už nikdy nedáme kafe s naší svatební svědkyní Martinou, hodně mě to uzemnilo. Říkala jsem si tehdy: "Veroniko, už žádná setkání s lidmi, které máš ráda, neodkládej." S předsevzetími je to však těžké... Slib jsem si sice dala, ale život letěl jako splašený kůň, takže jsem to nestihla s několika dalšími ...

Ten kůň se nakonec v plné rychlosti rozstřelil o zeď. To když najednou všechno přestalo dávat smysl a bylo jasný, že je to nejspíš můj konec... Ale nebyl... spíš to byl nějaký úplně nový začátek. Dnes, s odstupem roku a půl, už všemu sice mnohem víc rozumím, ale cesta k nějakému smíření s tou dámou v černém, bude nejspíš hodně složitá.

Vím, že je smrt součástí života, ale ve spojení s předčasnou smrtí táty a kohokoliv z přátel, se s ní zatím smířit neumím. Když si ještě představím, kolik smrti nevinných mužů, žen a dětí na Ukrajině nebo kdekoliv na světě přichází z rukou vrahů, cítím bezmoc, pocit nespravedlnosti a vztek... Je to velký exodus duší...

Včerejší smutná zpráva, která přišla brzy ráno, mě vyřadila z provozu a ani dnes jsem to ještě nezvládala tak, jak bych s asi přála. Takže mám velké pracovní resty... Přiznávám, že jsem si myslela, že to mám zpracované víc. Tak nemám, přátelé, nemám.
Objímejte ty, které máte rádi, dokud je to možné a kdykoliv vás to napadne. Neodkládejte setkání s lidmi, na kterých vám záleží. Nikdo z nás neví dne ani hodiny. In memories: #táta #věšek